50. ročník závodu historických plachetnic
Tall Ships Race

Měsíc fantastických zážitků - život na moři, oslavy v přístavech, romantická krása historických lodí a lidi, které stojí za to poznat...










Účastnila jsem se poslední etapy závodu ze španělské La Coruni přes Biskajský záliv do Antwerp, takže vyprávění začíná cestou do Španělska. No a ti zvědavci, kteří to chtějí celé, se můžou mrknout na následující článek, který psal o závodě náš kapitán Pepa Dvorský pro časopis Yacht č. 10 (viz Související články).

SOBOTA / NEDĚLE: Vyjeli jsme v sobotu večer, ráno už jsme byli ve Francii a jeli jsme přes ni celý den...chytili nás policajti, že máme o 100kg navíc, ale když slyšeli, že vezem vybavení na závod, tak nás ještě vyprovodili a udělali nám místo na dálnici - to by se u nás asi stát nemohlo...večer jsme se krásne prošli jedním přímořským městečkem, okoukli přístav...prvni pohled na Biskaj, nechat se smočit velikýma vlnama...západ slunce u majáku...
Přicházeji zprávy od Pepy, že bojuje s hrozným větrem, 30 uzlů, všechno mokrý včetně matrací, reportér zvrací...to jsem zvědavá, jak to zvládneme my...
Už jsme na cestě druhou noc. Noční cesta přes Španělsko. Kolem třetí hodiny drncák, řada nárazů...dlouho nepoužitý reflex dát ruce před obličej a sesout se k podlaze...Miloš suše poznamenává "Já to tušil"...konečně ticho...někdo zařve VŠICHNI VEN...daří se nám rychle se dostat z auta...překvápko - náš Wolksvaagen transporter stojí na kolejích španělských drah a má pod sebou zdemolovaný semafor....řidic měl mikrospánek a skočil z dálnice svahem až na koleje...když vidíme, že nic nehoří, tak se honem vrháme vyndat věci z auta, všecko co jde, i sedačky, aby se odlehčilo a šlo nějak sundat z těch kolejí... volám ať jde někdo za zatáčku mávat baterkou - kdyby jel vlak, ať to neodnese ještě někdo další...naštěstí jsme všichni celkem v pořádku, Bohouše bolej záda, nejdřív nemůže moc chodit, ale brzy lepsi... já mám výstavní monokl, ale všichni živí - zázrak, že se to nepřevrátilo...honem na silnici stopnout auta, všichni se nás bojej jestli nejsme lupiči, ale vlezli jsme do cesty taxíku, takže musel zastavit... zavolal policajty, ti zrušili vlaky...ambulance pro Bohouše, jeřáb pro auto, protokoly... ani jsme nedostali pokutu, prej máme jít do kostela poděkovat, že jsme zdraví...odvezli nás i s autem do nejbližšího servisu, tam přespáváme na karimatkách do začátku pracovní doby.
PONDĚLÍ: Pojišťovna úplně nanic, pomáhá nám jedině majitel servisu...auto tam musí zůstat, podvozek je úplně v háji...s jeho pomocí si půjčujeme dva Citroeny C4 na zbývajicich 400 km do La Coruni...jako zázrakem se nam daří do nich nacpat všechnu bagáž a materiál - a neusnout, jsme utahaní víc než předtím...večer jsme konečně na místě, ubytovávají nás v kasárnách. Úžasná úleva. A honem na průzkum - okouknout lodě...nádhera, krása, neuvěřitelné...takhle nějak vypadají splněné sny. Jen Pepa zatím nedojel, dorazí až v úterý ráno, už musí na motor aby to stihl.
ÚTERÝ: Konečně se vyspíme do sytosti a dnes už začíná program pro posádky - různé soutěže, přetahováni lanem, plavání, veslování...ja obcházim lodě, nemůžu se nabažit - nádherné, majestátní...všude plno lidí, kadeti se hemží na ráhnu a balí obrovskou plachtu...filmuju, fotím, nasávám atmosféru...oživlá romantika...Taky Pepa s Princess už přijel...a všechno musí ven z lodi a sušit...
Odpoledne dělame průvod ulicema města, každá země má svůj ohoz, maskota, nese jméno lodi a řve národní písničky co plíce stačej, přeřváváme se a trumfujem navzájem, lidi mávají, televize filmují, všem je fajn... na náměstí nás vítá starosta a různí potentáti města, mluví o jednom národu jachtařů, o svátku solidarity, předavá ceny za soutěže...no a pak následuje obrovská crew party... ...spousta jídelních stolů na sportovním stadionu, několik výčepů, vpředu hraje muzika... nakrmení a napití námořnici to dovedou pěkně roztočit...tancuje se, dělame hada, vlnu a spoustu dalších blbin, celý ten obrovský stadion je narvaný námořníkama v uniformách i jen posádkových trikách, v čepicích i bez čepic...a všichni se smějí, tancujou a řvou nahlas písničky, které známe všichni...neskutecná atmosféra....
...v jednu se spolu se spřátelenou belgickou posádkou přesouváme na Princess, zpíváme s kytarama, kecáme, popíjíme....dávame jim ochutnant rum a bechera, oni nám zas vaří pravou belgickou čokoládu... kdo chce ochutnat, musí vylézt na bezanový stěžeň, hi hi hi...bavíme se...pohoda...
...pak nočním městem do kasáren, ukecat vojáky, aby nás pustili dovnitř, i když už jsou tři ráno....
STŘEDA: Úpravy a opravy Princess...starou posádku odváží náhradní auto, takže se můžem nastěhovat do lodi a stát se opravdu námořníky místo nábřežníky...jdu s Pepou na Captain´s briefing, kde se dozvídáme pokyny k závodu - chystá se na nás bouřlivé počasí...daří se nám povyměňovat posádku s polskou Gedanií tak, abychom splnili požadavek poloviny posádky pod 26 let...a kvečeru výprava na Mir - lezeme na hlavní stěžeň, je nádherné počasí, daleko vidět...jen mi trochu kazí náladu, že jsem se odhodlala překonat strach a vylézt až nahoru, ale nikdo tam semnou nechce, natož pak na ráhno...takže tomu stěžni slibuju, že mě neviděl naposled - jen počkej v Antverpách!
Poslední večer před závodem... lodě pořádají různé párty a programy, na kapitánském večírku dokonce přišel Pepa o čepici...dívám se na ohňostroj kreslící fantastické tvary na černém nebi nad přístavem, který vůbec nejde spát....tak zítra to přijde...poprvé budu tak daleko na moři, že pár dní neuvidím břeh...
ČTVRTEK: Tak dnes je den D...poslední přípravy na závod, moc nestíháme...vyrážíme k slavnostní parádě...jsou dost velké vlny, točím a fotím ty nádherné lodě pod plachtama, oko pořád v hledáčku...a přichází start naší kategorie, perfektně jsme to vystihli, máme výbornou pozici, startujeme jako třetí nebo čtvrtí...ale vítr stále sílí...vlny už dosahují 4 metrů, čas od času nějaká zlije celou loď i nás od hlavy až k patě...navlíkáme kšíry a vážem se k zábradlí...voda z kokpitu už ani nestíhá odtékat a špoluchá na dně...vítr už je asi 8 uzlů, plně zrefovaná loď proti větru dělá 6,5... vzduchem létá tříšť z vrcholků vln, mokro...a taky nevolno, to oko v hledáčku se mi vymstilo - ale nejsem sama, dole se rozlilo trochu nafty a z toho smradu se dělá špatně kdekomu...takže křest mořem se vším všudy, včetně mořské nemoci...no, vždyť jsem si chtěla prožít všecko, co píšou o moři v knížkách...ale taky je pár věcí, které se v knížkách nepíšou...nahoře se stále zhoršuje situace a my nekormidlující se pleteme, takže špatně nešpatně, musíme dolů do toho smradu...postupně se dosoukám do kajuty, stmívá se, poslouchám různorodé zvuky a skřípání, kterými Princess protestuje proti útokům větru a vln...někdy uprostřed noci mě probudí náklon na druhou stranu - nepředpokládám, že by se otočil vítr, takže se točíme my? proč?...praskl převod mezi kormidly v kokpitu a v kajutě, všem kromě kapitána Pepy, prvního důstojníka Radka a lodního kuchaře Miloše je špatně, v náklonech se vše, co nebyl čas upevnit rozběhlo po celé lodi - není pomalu kam šlápnout, a počasí se stále zhoršuje...Pepa se rozhodl neriskovat a vrátit se do LaCoruni - nechce, aby tři lidi plachtili osm dní v bouři přes Biskaj, když jsme nestihli důkladněji připravit loď ani lidi...
PÁTEK: brzy ráno jsme zakotvili v přístavu, už je mi dobře...pomáhám přivazovat loď a ptám se, co se v noci dělo - Miloš kormidloval 10 hodin po kolena ve vodě, bylo to vážně dost dramatické... vítr prá sílil ze startovních 6+ti až na 8 Beauforta...když jsme se rozhodli vrátit, byli jsme už 45 NM daleko - ale pravidla říkají, že pokud se vrátíme do 24h od startu, nebudeme diskvalifikováni...takže honem opravit kormidlo ať už jedéééém...
Jenže to není tak jednoduché - Kamil Mariša z Gedanie se bojí, že nestihnou Antwerpy, taky jsou zvyklí na větší loď, takže sázejí na jistotu a jdou na stopa...to znamená, že nemáme potřebnou půlku posádky pod 26 let, ale nedá se nic dělat, závodit budem stejně, i když už mimo soutěž...Pepa opravuje, všichni uklízíme a připravujeme Princess tak, aby už nic nelítalo po celé kajutě, absolvujeme ještě jednou podrobnější bezpečnostní školení...zjišťujeme, že se vrátilo víc poškozených lodí, některé mnohem hůř než my...a navečer zase vyplouváme, ještě stále to dost fouká a vlní...ale smůle ještě není konec - musíme k pobřeží a zakotvit, protože se nahoře trhla hlavní plachta, mrcha, takže zašíváme...Miloš se nám snaží spravit náladu úžaasným pudinkem...
SOBOTA - PÁTEK: Týden na moři. Počasí se uklidňuje, plachtíme...naopak přichází i bezvětří...setkání s velrybou, chrlí...a s delfíny - veliké hejno se nás drží asi dvě hodiny, skáče kolem lodi a pluje s přídí...zpíváme jim a fandíme do skoku, nic než moře, oni a Princess...slunce se odráží na velkých dlouhých vlnách....když zapadne, díváme se po večerech na filmy...střídáme se po dvou hodinách ve službě u kormidla - sloužím nad ránem, místo východu slunce vychází barevný mrak...je stále větrno a chladno, občas prší...je čas na vyprávění a povídání, poslouchám historky těch zkušenějších o tom, co už zažili na moři...občas Martin hraje na kytaru, nebo Pepa pouští hudbu z notebooku...stojím u kormidla a nad večerní hladinou se majestátně nese Enya...nebo taky písničky od Nohavici :-)
Taky nás čeká zážitek s francouzskými celníky - máme jen vlajku EU, chybí ta česká, takže nás považují za pašeráky...nalétávají vrtulníkem, nakonec vyšlou člun s celníky a jednou celnicí :-), kteří důkladně prolezou naše doklady i loď...celnice se tak diví, že je pod matracemi mokro, že u nás zapomněla svůj záchranný pás a musí se pro něj vracet, hi hi hi...
Po několika dnech konečně zahlídneme nejdřív racky a pak bretaňské pobřeží... z olověných mraků je osvětluje několik slunečních paprsků...
Vplouváme do přístavu pro benzín...zima, vítr...kapitán okamžitě komunikuje s otužilými místními kajakáři jejich nářečím - praví "Bretaň" a ostentativně se třese zimou...mezinárodní komunikace navázána...
Kromě čerpání benzínu zbyl čas i na procházku do vesnice Londana a na TEPLOU SPRCHU, což mi připadá jako neuvěřitelný luxus...ale s večerem už zas vyplouváme, čeká nás Severní moře a Antverpy...
V Lamanšském průlivu přeplouváme nultý poledník - to chce oslavit vínečkem a písničkama, a v neposlední řadě výtečnýma Milošovýma palačinkama...Už to není osamělá plavba - je tu veliký provoz, občas potkáváme loď ze závodu, ale hlavně dopravní tankery a trajekty...
Když v pátek večer připlouváme před Antverpy, je tu zakotveno mnoho velkých lodí z Raceu...čekají až se rozední, po řece vzhůru se dá jen s přílivem...a ten je i teď, takže my jedeme dál, přestože už je skoro tma...když to Pepa hlásí na Race Control, tak se troch divěj, ale jejich rozpačitost vůbec nebyla na místě...Pepa ví, co dělá, světelné vyznačení plavebních drah je dobře vidět...vítám tuhle zkušenost, v noci podle světel jsem ještě neplula a v učebnici to vážně není ono ;-)
SOBOTA: Spíme na kotvě a čekáme na dlaší příliv...okolo řeky je množství průmyslovách staveb a elektráren, takový Industryland...teprve těsně před Antverpami začíná být okolí vlídnější...konečně je tepleji... vplouváme před zdymadla, Antverpy nás zdraví výstřelem z děla...ujímá se nás domácí loď, vede nás zdymadly nejdřív natankovat a pak na místo...pořvávají, střílejí z děla a radují se z druhého místa...vyvazujeme se na své místo k druhé lodi...v centru Antverp je postaveno plno atrakcí, plno lidí...na jednu stranu jsme šťastní, že jsme to zvládli a že začíná čas oslav a srandy...na druhou stranu má život na moři osobitý rytmus a náladu, po dlouhých dnech na moři mi pevnina připadá tak nějak uspěchaná a hlučná, zahlcená nepodstatnými podružnostmi...na moři mám pocit, že se mi chce říkat jen ty důležité věci...ale je pravda, že se rychle adaptujeme, chce se nám se rozpovídat a rozveselit...přichází náš Liason Officer s organizačními informacemi a už se vrháme do poznávání okolí, pak přicházejí holky z AntwerpFlyeru a přemýšlíme kam na párty...plán nakonec zní vedlejší Rona II, kde jsou všichni za Elvise, pak AntwerpFlyer a zakončit na druhé české lodi Hébé...
NEDĚLE: Přijíždějí příbuzní, prozkoumáváme Antverpy a obcházíme přístav, kde kdo kotví...ochutnávám pravou belgickou vafli, ňam!...na nábřeží probíhají soutěže posádek, přichomýtla jsem se tam zrovna ve chvíli, kdy se belgičanky cvakly při veslování a hrabou se z vody jen v podprdách k velkému nadšení diváků...
Po obědě nás zase čeká Crew Parade - tedy průvod městem, aby si nás Antverpani užili...je deštivo, takže si bereme jednu náhradní plachtu, kterou neseme nad sebou k nemalému pobavení a závisti méně vynalézavého okolí...ale náladu nám to zkazit nemůže..zase pokřiky a písničky, na chvíli bereme do plachty Danovu dceru Niki, která statečně třímá transparent Princess, malej Pepa mává českou vlajkou, sklízíme aplaus...pohoda, krásné město, cestou nás zdraví několik Čechů...s námi jdou průvodem i kluci z Hébé...teprve když jsem zaslechla jejich ryk "Hébé-jebe!" mi došlo, že ten název asi vážně dlouho hledali ve slovníku :-)...kromě lidovek pořváváme i variaci na Kocábku náramnou . "Princess má cíl, Princess má směr, kalí si to Biskajem na sever"... rozveseleně vcházíme do Hangáru 27, kde ve velkém sále probíhá vyhůašování výsledků a předávání cen...kromě pořadí v jednotlivých kategoriích se hodnotí například i nejmezinárodnější posádka, nejvzdálenější země, nejšikovnější mlaďák, nejhezčí posádka, nejmladší účastník a účastnice atp. ... dost na mě zapůsobilo předávání výročních medajlí účastníkům prvního Tall Ship´s Race před padesáti lety...kapela v klasických kostýmech hraje a bubnuje, posádky řvou, pískají a mávají cedulemi se jmény lodí, radují se z vítězství... Slavnostní projev k zakončení závodu...a příště Štětín 2007. Do osmi pauza, pak nás čeká Crew Party...na výběr 3 teplá jídla, ovoce, sýry - prostě výborné...zmocňujeme se v tuhém boji jedné krabice se zmrzlinou, odnášíme kořist stranou a mlsáme společně s Polákama...v baru je nával a začíná se tancovat..vepředu se kapela snaží co může, lidi tancují a vymýšlejí blbiny...pohyb, rytmus, sranda, horko...na chvíli prchám na terasu, sedám si k zábradlí a přes temné siluety stěžňů hledím na noční moře...takové malé zastavení, abych si uvědomila, že zrovna teď se mám moc dobře...uvolnil se jedn komp u stěny, tak jdu chvíli pokomunikovat domů...a zas tancovat...a už je čas končit...poslední písničky, poslední drink, a už se zhasíná...jde se k lodím, sranda se přesouvá na Hébé, ale to už jde mimo mě...rozhlížím se po zahvězděné obloze (opravdu přestalo lejt) a hledám souhvězdí Sachmet...
PONDĚLÍ: Dneska chceme projít jachtařské obchody a honem na MIR...tentokrát si stěžeň nenechám ujít...ale bohužel je strašně sychravo... Pepa jde požádat jako kapitán kapitána, abychom mohli nahoru...ale kapitán Miru mu tu angličtinu nedaruje, a rusky je to humorné..."ja v škole plocho učil" asi není věta, kterou chtěl slyšet, hi hi hi...ale souhlas máme...Dan, který tu strávil jednu etapu závodu nám domluvil prohlídku lodi...důstojnický kabinet, kajuty mužstva, posluchárna kadetů, jídelna...venku stále prší, nakonec usmlouváme kompromis...z bezpečnostních důvodů nahoru lezem jen po dvou a nesmíme na ráhna...všechno je mokrý, kluzký...radši ani nemyslím na to, že lezu nejištěná...nejhorší je poslední koš, který je potřeba oblézt zvenčí...ale jsem nahoře! ...vidím až do centra Antverp, doky s loděma, moře, lidi čučící zpod deštníků, nádhera...splnila jsem si slib daný sama sobě, že musím vidět svět z vrcholu stěžně...a stojí to za to!...opatrně dolů, padesát metrů je padesát metrů, mám takovou radost, že ani nevím, jak jsem promočená a zmrzlá. konečně můžem zalézt do kajuty na přídi (tzv. pijonjerky) a dát si horký čaj a sušenky. Saša a Dan vyprávějí o životě na Miru...málo jídla, dlouhé období nečinnosti, kdy sse dá prospat i 20 hodin denně, pak psí služby...tresty obnášejí škrábání brambor pro celou posádku (16h), nebo 24 leštění dlouhé chodby mopem...
Ještě večer vyrážím do centra Antverp, pohled ze stěžně mi nestačí...krásná katedrála, obchůdky s belgickou katedrálou, vytrvalý déšť...spát, zítra vyplouváme a vstává se v šest...
ÚTERÝ: Většina posádky dnes odjíždí. Jen čtyři dospělí a dva náctiletí ještě budou pokračovat do Anglie, podle jejích břehů a pak zakotví Princess v Brestu - a já mám to štěstí, že jsem jedna z nich.
Loučení s posádkama, ještě honem do jachtařských obchůdků a už vyplouváme...ještě nás čeká poslední slavnostní paráda, než se zas všechny lodě rozjedou do svých přístavů...pomalu proplouváme kolem tribun na březích řeky, některé lodi dokonce vytáhnou alespoň létavky...každé lodi vystřelí z děla...námořníci jedné z větších lodí mávají z ráhen čepicemi a my si bereme příklad - Pepa a Dan vylezou každý na jeden stěžeň a taky mávají, loď řídí malej Pepa s kapitánskou čepicí na hlavě...a už definitivně vyplouváme z Antverp, Tall Ship´s Race 2006 skončil...ještě nás předjíždí vyparáděný Amerigo Vespucci, Talijáni zrovna lezou po ráhnech a balí plachty...míříme s odlivem směr Dover, kde nás čeká Vladko...
STŘEDA - STŘEDA: Anglie. Deštivý Dover. Město Plymouth, které je tak námořnické, že na věžích má místo křížů plachetnice. Celý den po námořních muzejích, Victoria, Mary Rose... Portland - nemáme gumový člun, takže k ostrovu přeplouváme na voru vlastní výroby - jako měl Heyerdahl Ra, tak my máme Fé - protože je z fendrů a můstku, navrch ještě zapíchnout prut s českou vlajkou a můžeme jet...jednou jsme se cvakli, ale sranda musí bejt...
ČTVRTEK - NEDĚLE: Přeplavba do Brestu. Po dlouhé době celý den na pevné zemi, zjišťuju, že jsem schopná zbaštit na posezení půl kila jogurtu. A taky že Francie se vyznačuje jistou zvláštností - přestože si člověk objedná a zaplatí půjčení auta, nemůže v něm odjet, protože půjčovna nepřevezme kauci ani v hotovosti ani běžnou platební kartou, vyžaduje jen embosovanou...takže se loučím s plánem jet podél Loiry, prohlížet si zámky, strávit pár dní v Paříži a pak teprve letět domů. Místo toho mě čeká jízda TGV a z Paříže jsem viděla jen vlakové nádraží, metro a autobusové nádraží...ach jo... to bude šok po krátkém spánku v pondělí do práce...ještě slyším šumění moře a houpání vln...