Kultura a duchovnost indiánů

Kultura naší, "bílé" civilizace je převážně zaměřena na materiální stránky života. Velmi zjednodušeně řečeno, za úspěšného mnozí považují toho, kdo má velký, bohatě zařízený dům, drahé auto, nejnovější mobil a mnoho peněz. Vzdělaný, přemýšlející, tvůrčí, ale skromně žijící člověk asi nebude na prvním místě označen za úspěšného, málokdo pochopí, že své nadání prostě investuje jinam než do materiálních hodnot ("Myslí mu to, ale nedovede to využít k ničemu pořádnému, blázen jeden nepraktický...").
Oproti tomu kultura indiánů byla již ve svém základě duchovní. Měřítkem úspěchu pro ně bylo : "Žiji užitečně?"

Ve světě indiánů vše mělo duchovní smysl - způsob života,myšlení, každý čin. Ve všem konání se odráží duchovní svět.
Severoameričtí indiálni věřili v jednoho stvořitele, který vdechl duši do všech živých tvorů, aby s nimi mohl žít ve společenství. Lidé se díky schopnosti řeči nepovažovali za nadřazené nad tvory němými - věděli, že řeč je nebezpečný dar. Proto hluboce věřili v sílu mlčení, jako ve znamení dokonalé rovnováhy těla, mysli a ducha.
Ve své víře se byli velice tolerantní,moudře učili: "Jestliže nějaký člověk něco dělá a věří, že tím uctívá stvořitele, pak tím opravdu uctívá stvořitele. Je třeba jeho víru respektovat, pokud nezasahuje do práv jiných lidí."
Severoameričtí indiáni měli za to, že realizují svou víru a vztah se stvořitelem veškerou svou činností a každodenní prací. Největší ctí bylo být užitečný. Z tohoto přístupu k životu plyne i vysoká míra sociálního cítění. Dodnes dávájí psychologové za příklad přístup k dětem např. kmene Sioux, kde každé dítě bylo darem boha kmeni. Neexistoval takový jev jako nemanželské dítě. tzn. bez postavení či společenských práv, protože jeho rodiče nebyli oddáni. Všechny děti byly váženými a čestnými svěřenci kmene. Ani nebylo zvykem děti trestat bitím, jen káráním a samotná hanba z pokárání již fungovala jako výchovný prostředek (při pohledu na politickou scénu nevím - nevím, jestli je u nás strach před ztrátou úcty kmene velkou motivací....:) ). Láska k dětem byla jedním z dominujících rysů indiánských národů. Zajímavé je, že indiánské ženy měly v kmeni hlasovací právo dávno předtím, než jej získaly v Evropě a mohly dosáhnout i náčelnictví. Ženy vlastnily dům, vše co se v něm nacházelo a děti až do puberty. Muži vlastnili koně, dobytek, plodiny a vše co vyprodukovali, vypěstovali a ulovili vlastníma rukama. Ovšem ve chvíli, kdy je přinesl do domu (týpí) stávaly se vlastnictvím ženy.
Jedním velmi zajímavým a praktickým pravidlem bylo, že se svou tchýní směli muž či žena hovořit pouze přes prostředníka - buďto živého, byl-li přítomen někdo třetí, nebo i přes nějakou součást domácnosti, což celkem prakticky zpomalovalo a zestručňovalo komunikaci. Tedy např.: "Příteli Šanktotečo (nebo: "příteli věšáku na mokasíny"), mohl bys prosím matce sdělit, že....." No zkuste si to někdy doma - vsadím se, že jakákoli snaha pronést jedovatost prostřednictvím třetí osoby bude neúspěšná, anobrž buďto nechcete, aby u toho třetí osoba byla, nebo třetí osoba ztratí nervy, nebo padnete smíchy...
Indián mohl mít více maželek, ale sňatky se uzavíraly a rušily obdobně jako u nás - oboustrannou dohodou. K rozvodům obvykle docházelo ze tří příčin - z nešťastného vztahu, neplodnosti partnera či nevěry. Ovšem častěji docházelo k běžným neshodám, které se řešily většinou tak, že žena demonstrativně vynesla mužovy mokasíny před týpí za hlasitého výčtu jeho nepravostí a tři dny nesměl domů - k velkému pobavení ostatních členů kmene (no představte si podobnou scénu v paneláku na schodech...:) ). Pokud něco provedla žena, muž ji polil vodou, namočil do řeky, nebo vyválel ve sněhu... taky za chechotu celého kmene (to už radši v tom paneláku nezkoušejte!).
On vůbec byl smysl pro humor jedním z dalších výrazných rysů indiánské společnosti. Nám byli často ve filmech indiáni představováni jako kamenné tváře skrývající myšlenky - před nepřítelem tomu zřejmě i tak bylo, ale mezi přáteli to vypadalo úplně jinak. Indiáni se smáli rádi, často a hodně a mj. i milovali kanadské žertíky...

Žádný indián nikdy nenapsal indiánskou Bibli, tak jako Mojžíš nenapsal Pentateuch, Budha nesepsal Triptiku, Sokrates Dialogy, ani Kristus Evangelium. To, co o jejich víře a učení víme, bylo sepsáno těmi, kdo byli jejich poselstvím osloveni. Snad by se dalo shrnout do jakéhosi kréda "Ocitne-li se člověk na této zemi, je správné a dobré, aby usiloval cestami mysli, těla, ducha a služby o rozvoj do dokonalého harmonického lidství, radoval se z něho a pracoval pro dobro živých."

Pro přiblížení způsobu indiánského myšlení připojuji několik indiánských písní a odrazy indiánské kultury v básních:

Modlitba
(prérijní kmeny)

Ó velký duchu mých otců, tu je má modlitba.
Pomoz mi, abych pocítil Tvou vůli a Tvé poslelství.
Pomoz mi, abych byl spravedlivý i k těm, kdo mě nenávidí,
stále mi pomáhej, abych byl laskavý.
Když bude můj nepřítel slabný,
pomoz mi k dobré myšlence odpustit mu.
Když se mi vzdá, přiměj mě, abych mu pomohl
jako slabému a jako bratrovi, který pomoc potřebuje.

Ó velký duchu, dopřej mi, abych obstál při každé příležitosti,
dej, abych si vždy hleděl svého,
abych nepromarnil žádnou chvíli, kdy je lepší mlčet.
Jsem-li předurčen k tomu, abych trpěl,
dopřej mi, abych si vzal příklad ze zvířat,
kterých si považujeme
a abych byl schopen nést sám svá utrpení.

Ó velký duchu mých otců pomoz mi,
aby se v mém srdci neusadil strach.
A především, ó bože mého lidu a mé duše,
pomoz mi, abych byl člověkem.
Ó bože, ukaž mi cestu moudrosti
a dej mi sílu sledovat ji bez bázně.

Není nevíry
(Alfred Wooler)

Není nevíry!
Kdokoli seje semeno do trávy
a čeká až uvidí jak nadzvedává drn,
ten věří v Boha!
Ten věří v Boha!

Kdokoli říká,
když mraky jdou po obloze:
"Buď trpělivé srdce,
světlo prorazí tak jako tak,"
ten věří v Nejvyššího.
Ten věří v Nejvyššího!

Kdokoli vidí
v čistém zasněženém zimním poli
tichou úrodu příštího růstu,
Boží sílu musí znát.
Boží sílu musí znát!

Kdokoli uléhá
k spánku na své lůžko,
aby spokojeně uzamkl své smysly do hlubin spánku,
ví, že Bůh bude při něm.
Ví, že Bůh bude při něm!

Není nevíry!

Píseň smrti
(Apačové)

Otče, kráčíme vstříc smrti.
Dnes je dobrý den umřít.
Netrápíme se proto pro sebe,
ale pro ty, co zůstanou po nás.
Nedopusť, aby strach vešel do našich srdcí.
Otče, kráčíme vstříc smrti.

Boží buben
(H.B. Alexander)

Kruh Země je vršek velkého bubnu,
s příchodem dne směřuje vzhůru - a duní;
s nocí směřuje dolů - a duní;
den a noc jsou jeho píseň.

Jsem velice malý, když tančím navrcholku bubnu;
jsem jako zrníčko prachu, když tančím na vrcholku bubnu;
nade mnou, na obloze,
vidím svítící kouli paličky na buben.

S dnem tančím vzhůru;
s nocí tančím dolů;
jednou odtančím do vesmíru
jako částečka prachu.

Kdo je ten Bubeník, který tluče do zemského bubnu?
Kdo je ten Bubeník, který mne roztančil svou písní?