Jsem Sachmet, dcera pouště, přicházím znenadání.
Nemohu v poušti přebývat stále, nebo duch pouště vyvane a zbude jen sálající písek.
Nemohu z pouště vyjít, měla bych na čelistech krev.
Zahynula bych steskem po nekonečných obzorech volnosti, čistotě slunce a písku.
A tak vycházím s večerem, kdy na poušť padne noc a vše je úplně tiché jako na počátku světa.
Plný je měsíc nad pouští, ale já pružně a tiše splývám se stíny okolní divočiny.
Potěším, dovolím složit hlavu do hebké srsti, naslouchat předení lvice.
A v pravý čas opět zmizím s dechem pouště.
Jsem Sachmet.
JSEM
