Smířená
jak se řeka ztrácí v moři
smířená
jako starý strom když hoří

Všechna krása
kterou stačím vnímat
je má.

Všechna radost
kterou stihnu prožít
je moje.

V poslední době hodně vzpomínám na různé lidi, kteří nějak ovlivnili můj život. Vzpomínám i na přátele, kteří mě jako první učili poznávat jak krásu přírody, tak to, co je v životě důležité...

S lidmi, které mám na mysli, jsem se poznala když mi bylo deset. Když si dneska vzpomenu na ten kus života, který jsem s nimi prožila, tak se mi neodmyslitelně vybaví i následující text, který visel vypálený na dřevě v klubovně....

Jak najdeš cestu v poušti, když každé stopy tvoří cestu vlastní?
Jak najdeš cestu vodou, ve které žádné stopy nezůstanou?
Jak projdeš po hřebenech hor – vlevo převěj, vpravo sráz?
Jak projdeš žárem – přetaven nevyjdeš stejný?

Jako vůně Orientu
jako slunce hřeje kůži
jak pomalé probouzení
jako dlouho známá tvář

Jsem Sachmet, dcera pouště, přicházím znenadání.

Nemohu v poušti přebývat stále, nebo duch pouště vyvane a zbude jen sálající písek.

Poslouchám vlny
vytrvale narážejí o břeh mého života
ššš - ššššš.

Jsem jako hladina mořská
vyrovnaná, odrážející slunce.

Jsem jako hladina mořská
skrývám vzduté spodní proudy.

Tahle písnička vznikla, když jsme byly s kamarádkou na výpravě s dětmi z ekocentra a večer vylezly na skalnatý kopec a vychutnávaly poslední sluneční paprsky...

Sbíráš svou krásu v žhavém létě
ta pak svým teplem zbarvuje tě.

Voníš jak půda pijící vláhu oblaků
voníš jak dálka, poslední ohně tuláků.

Máš barvu mědi, jak oheň mírně plane,
kraj plamen objal, vzpomínky zatoulané.

Máš barvu mědi a šustíš pod nohama,
to šeptem připomínáš přátele, co nejsou s náma.

Chci žít jako letní bouřka
své síly zemi deštěm dát
chci žít tak jako stromy
na pravém místě prostě stát.

Chci vanout volně jako větry z hor
a souznít jako měsíc na hladině
šumět štěstím jak huňatý bor
těšit jak chladná voda na pustině.

Chci žít hluboce jako horská řeka
k obzoru vlnky rozestřít
lehce se chvět jak ranní duha
barevné štěstí slunci vstříc.

Chci sálat jako žhnoucí láva
jiskřit jako kry dunící
vonět a vlát jako letní tráva
ZNÍT jako zvony zvonící.

Na kolenou drásám
asfalt velkoměsta
snad pohřbena je spása?
Zač nás nebe trestá?
A bezmoc mlčení řve až nad oblaka
co bylo tebou - není - a mě to taky láká...

Štěstí je prosluněná louka
vonící hrdým svahům hor
je letní louka která kouká
do oblak, do dálek za obzor.

Štěstí je záře nočních ohňů
co snímá tíhu dlouhých cest
ohňů, co hřejí:"Vítej doma,
a nech se vést až k lánům hvězd!"

Jak slzy kamene
jak tóny Korsakova
jak tíha plamene
jak tvrdé rány buší slova
bez smyslu a ceny;
jsi tu sám - v davu - polapený.

Domov je klidný večer,
je tón co tiše zní,
je první vyšlá hvězda
i svíce poslední.

Domov je jeden pohled
namísto řeky slov
je ruka v proudu podaná
skála co skrývá ryzí kov.