..vězte, že člověk, který se počase vypraví za kultůůrou - a to i v matičce stověžaté - může narazit na celkem nepředpokládané zážitky.
Kamarádka na rozdíl ode mě si na kulturu čas udělat dovede (i jej zorganizovat své drahé polovičce), takže někde splašila lístky - že prý Pod Palmovkou hraje Langmajer Oidipa. A ještě k tomu to má tu úžasnou výhodu, že tohle divadlo máme obě téměř za rohem - takže auta můžou klidně někde v garáži snít o Věčných Závodištích a my můžem jít pěšky a dát si pak někde skleničku.
A tak jsme se všichni společensky upravili (to jako oděv - to, co myslíte, přišlo až potom) a vyrazili do divadla. Řečeno slovy soudobého písničkáře :"Těšili se jak bude veselo když zazněl gong a v sále se setmělo..." A v té tmě různé zvuky-hluky připomínající tryskovou myš. Na scénu (stále téměř potmě) naběhli černý chlapi s důlními záchrannými přístroji (!) na chrbátu a chvíli tam dusali sem tam. Všichni jsme usoudili, že to asi Thébami táhne mor...
Začíná se odvíjet známý příběh o velikosti a pádu člověka. O muži, který byl lovcem i lovenou zvěří, soudcem i zločincem, manželem i dítětem, zachráncem i příčinou zkázy. Musím uznat, že Langmajer byl opravdu výborný (a to fakt neříkám proto, že v závěrečné scéně vylezl úplně nahý :). Ale jinak..
... jinak jsem po celou dobu nepřestávali uvažovat, proč se v moderně pojaté hře s téměř prázdnou scénou, jedním psacím stolem, videem a herci v sakách najednou přece jen objevují anticky oděné postavy. Že prázdná scéna vyžaduje o to lepší herecké výkony, kterých se všem nepodařilo až tak úplně dosáhnout, je mému mozku pochopitelné. Ale zdánlivě nelogická směs prvků antických a moderních mi nedávala pokoj. Navíc ty hlukové a světelné efekty... Celkový pocit: poněkud zmatené na hranici komedie a tragédie. Co vlastně měla dramaturgie a režie přesně za záměr? "No, už dlouho jsem nebyla na podobně ztvárněném představení, třeba je to ostatním jasné. Taky jsem si mohla předtím přečíst kritiky," táhlo mi hlavou.
Musím říct, že jsem se po představení malinko uklidnila - není to se mnou ještě přece jen tak nahnuté, ani ostatní v tom neměli o moc větší jasno než já. Rozebírali jsme to celý večer v Demince a došli jsme k dvěma nepříliš jistým možnostem:
a) Tragikomičnost byl umělecký záměr, jehož výrazové prostředky nebyly natolik jasné, aby nám přesvědčivě došly,
b) prostě se to celé nějak nepovedlo.
Poučeni tímto zážitkem, domluvili jsme se s Bobrem, že s naším kulturnem je třeba neprodleně něco podniknout. I domluvili jsme se, že nám Ježíšek nadělí permanentku do Národního, nejlépe rodinnou.
Jenže Ježíšek míní, svatej Klaus mění. Coby příslušníci informačního věku vlastníme internetové připojení (tenhle bláznivý deníček je toho důsledkem) a jali jsme se pátrat, jak to vlastně s těma permicema je. Musím říct, že nás oblilo zděšení. Nejen nad cenami, to jsme někde v hloubi duše tušili. Ale představte si, že pokud chcete koupit předplatné do Národního divadla, musíte pro něj jít pouze v termínu 1.3. - 31.5. Takže neexistuje možnost obdarovat někoho, kdo má narozky mimo tento termín nebo kdo třeba slaví vánoce.
Předplatné je cenově rozděleno do tří kategorií podle místa k sezení. Pro informaci, stojí od 1000 Kč (odpolední abonmá) do 5000 Kč; podle toho, jestli obsahuje 7 či 9 představení a zda je na operu, balet, činohru, či smíšené.
Pokud nemáte ZTP, ZTP/P ani nejste příslušník 3. odboje, získáte slevu na představení jen jako student - 50%, ale pouze na I. a II. galerii. Nebo 20% kamkoliv, ale zas jen půl hoďky před začátkem představení. Na druhou stranu, existuje možnost koupit si za 30Kč lístek k stání, takže student představení určitě vidět může. Ale když si představím rodinu s jedním či dvěma dětmi na druhém stupni ZŠ, tak asi zaplatí dost neúnosnou částku...
Ještě se půjdem přeptat osobně - až zjistíme jestli je situace opravdu tak hrozná, jak ji prezentují na svých stránkách, tak dám vědět.
Divadelníci, divadelkyně, divadelčata...
