Vánoce. Ať už jste zvyklí kolem nich šílet spěchy nebo patříte k těm moudrým, kteří je dokáží opravdu prožít v klidu a míru, vánoce jsou především o rodině. Sejít se, zamyslet se nad tím, jak udělat druhým trochu radosti, na chvíli zapomenout na neshody a procítit vděčnost někam nahoru, že jsou kolem blízcí lidé, s kterými jsme toho hodně prožili, kteří nás sice možná občas strašně štvou, ale jsou tu, aby nás podrželi, když se potřebujeme opřít.
Jenže svátky rodiny jsou svátkem tichého smutku, pokud v rodině kolem vás někdo chybí, něco není úplně v pořádku, nebo jste prostě sami. Ticho a smutek prý léčí duši - ale pochybuji, že by sezení v černém rubáši v kobce dokázalo opravdu úspěšně něco vyřešit:) Takže co s tím?
Chci se podělit o řešení, které je možná trochu bláznivé, ale opravdu pomáhá. A protože vánoce jsou taky o vzpomínání na blízké lidi, tak to vezmu malinko zeširoka.
Na ten nápad jsem přišla už když mi bylo pět. Vyrůstala jsem sama jen s maminkou – tatínek umřel, když mi byl rok a půl. Maminka se znovu nevdala a ani babičky už nebyly s námi. No a právě babička mi hrozně chyběla. Záviděla jsem kamarádům ze školky, že jezdí na venkov, mají tam zvířátka a hlavně opravdovou babičku.
Ten rok jsem nemohla do školky, protože jsem byla stále nemocná, tak to mamka řešila přes různé paní na hlídání. Paní byly všelijaké, ale shodou okolností se mezi nimi vyskytla jedna laskavá duše, která to se mnou opravdu uměla. Podstrkovala mi křížaly, půjčila mi pár starobylých hraček a hodně si se mnou povídala. No prostě babička jak vyšitá. Tak jsem se jí jednou zeptala, jestli by nechtěla být mojí babičkou „jako doopravdy“ – no a ono to vyšlo. Najednou jsem měla taky babičku jako ostatní děti. Bydlela kousek od školy, takže jsem za ní mohla zaběhnout i později ze základky a vůbec jsem se k ní chovala jako vnučka jak má být.
Ale nezůstalo jen u jednoho rozšíření rodiny. Většina holek má na základní škole kámošku, s kterou si vypráví úplně o všem, protože zážitek nesdělený kamarádce není úplný. V mém případě tenhle veledůležitý úkol připadl kamarádce, která bydlela v našem domě přes chodbu a odmala jsme vyrůstaly vedle sebe skoro jako sestry – se vším, co k tomu patří, včetně škubání vlasů a drobných škodolibostí. Dodnes se chechtám do počurání, když si vzpomenu, jak jsme prohrabaly rabicovou zeď mezi našimi pokojíčky, abychom si tam mohly prostrkovat psaníčka – a jak maminy zuřily, že to bylo slyšet až o ulici vedle. No, nápad nezanikl, o pár let pozdějš jsem natáhla mezi našimi okny dráty a povídaly jsme si morseovkou (byly jsme tak vycvičené, že už to nebylo potřeba ani psát...). Prostě spousta super zážitků, prožívaly jsme spolu první lásky, rozchody, a byly jsme si vzájemně za svědky na svatbě. No řekněte, nebyla by škoda ji neadoptovat za ségru? Mám ji dodneška!
Je pravda, že děti se kamarádí snadno. Proto taky většina lidí mívá nejvíc kamarádů z dob školy a studií a různých part a v pozdějších letech přibývají noví přátelé jen zřídka.
Pokud někoho napadlo, jak to, že mi chyběla babička a později sourozenci a táta ne, tak na něho taky došlo, ten přece v rodině nemůže chybět :) Je zvláštní, že jsem ho nejvíc začala postrádat až na střední škole. Ale asi mám v životě fakt štěstí – v té době jsem začala jezdit s ochranářema pracovat na různých přírodovědných projektech u nás i v zahraničí a v té partě přírodovědníků jsem našla. Hádží by mohl být věkem spíš tak mým dědou, ale co se týče nadšení ze života (a nezodpovědnosti, hi hi) tak klidně mladším bráchou. Učila jsem se od něj všecko, co se člověk běžně i neběžně dozví od táty – a že je toho u tak všestranného člověka docela dost. Řídit, povrtat se v motoru, chytit zmiji do ruky, domluvit se chorvatsky, fotit a natáčet dokument, jak vznikají černé díry, jaký je rozdíl mezi Pythagorovskou, Euklidovskou a Rhiemannovskou geometrií, zpívat písničky v různých jazycích až do rána... A to všechno pěkně pohodově při různých výjezdech za záchranou trpící přírody. A to se mezitím ještě stihnul zúčastnit pár expedic a napsat pár knížek. Koneckonců to, že ještě dnes, ve svých skoro sedmdesáti, je schopen vylézt na sopku, celou noc filmovat erupce, druhý den se vším vybavením seběhnout dolů a pak vystřihnout výukový film pro školy je fakt, který hovoří sám za sebe. A že doma spí na hřebíkovém loži pod chřestýšem je už jen pro dokreslení situace. Takže i tady proběhla adopce – i když jak už to mezi dětmi a rodiči bývá, jsou věci, ve kterých se shodnout nemůžeme a které nás vzdálily. Ale táta je táta – buďto zabít, nebo tolerovat, takže radši to druhé. Takže stále fungujem.
Proč na tyto lidi vzpomínám? Chci na konkrétním vyprávění ze života ukázat, že i to, co vypadá jako nepřízeň osudu, se dá obrátit ve výhodu. Ne každý má to štěstí, aby si mohl vybrat příbuzné, kteří mu vyhovují – ti, které nám nadělí osud, jsou zpravidla daleko méně skladní :-o)
Ale jsem přesvědčená, že každý má to štěstí, že kolem něj za život projde několik lidí, kteří jsou naladění na „stejnou frekvenci“ – prostě se na ně podíváte, a víte, na co zrovna myslí. Míváte stejné nápady, nadcháváte se pro stejné věci, prostě si tak nějak od pohledu rozumíte a vyhovujete. U takové spřízněné duše příliš nezáleží na věku ani čemkoliv jiném. Prostě se hodí "do smečky" – pokud najdete odvahu tenhle trochu bláznivý krok udělat, většinou zjistíte, že jsou to vztahy kupodivu trvalé. Kdykoli se potřebujete opřít, je tu nějaká ta „babička“, která vás potěší, nebo bude plakat s vámi.
Jsme většinou zvyklí věnovat své přemýšlení jen úplně nejbližším lidem – partnerovi, dětem, rodičům. Myslím si, že je důležité umět se dobře dívat kolem a všímat si, jací doopravdy jsou lidé, kteří procházejí naším životem třeba jen občas – na schodech v domě, v práci, na nákupu, na kurzu... Čas věnovaný seznámení s nimi a poznávání, kdo jsou, se může bohatě vrátit nalezením nějakého nového „člena smečky“. A i když zrovna nemáte v danou chvíli to štěstí, tak upřímný rozhovor, nebo jen rozhovůrek namísto uspěchaného „ááhój“ v cvalu mezi kancelářemi, je určitě víc obohacující ne? Nechávat lidi jen tak projít okolo, protože zrovna nemám čas se jim věnovat, je prostě škoda...chodit si tak po životě a obohacovat není až tak špatný cíl...a ani špatný pocit...
Homo animal socialis est....
